Zaostřování

Ostření digitálního fotoaparátu je naprosto stejné jako u analogových přístrojů. Díky menší velikosti CCD či CMOS čipu je minimální zaostřovací vzdálenost u digitálních fotoaparátů podstatně menší, nežli u analogů. Průměrně se tak pohybuje mezi 20 - 10 cm, ovšem lze najít typy, které zaostří i od 1-2 cm, a dokonce s nulovým makrem, tj. schopností zaostřit na povrch přední čočky! Např. Canon PowerShot S5 IS.

Při takto extrémně malých vzdálenostech je ovšem problém s osvitem fotografovaného objektu. Vestavěný blesk fotoaparátu je na tuto vzdálenost příliš silný a navíc dosti často nemá tak velký úhel rozptylu světla, nebo nám stíní objektiv. Tuto situaci lze řešit pomocí nejrůznějších bočních osvětlovadel, nebo pomocí makrosvětla či makroblesku. Makrosvětlo je k dispozici pouze pro málo typů aparátů a jedná se o cenově dostupnější záležitost. Makroblesky jsou zastoupeny u každého výrobce poměrně hojně, ale dají se použít pouze u dražších aparátů a navíc se jedná o poměrně dosti nákladnou investici.

Rozeznáváme tři základní typy zaostřovacích systémů:

Toto vlastně ani není ostření. Aparát je permanentně zaostřen na nekonečno s velkou hloubkou ostrosti. Fotoaparáty s tímto způsobem zaostření se již nevyrábějí z historických modelů jmenujme např. Olympus Camedia C-120. V současné době se se zaostřením fix-focus můžeme setkat u webkamer.

---

Auto Focus

Automatické ostření je prováděno stejně jako u analogových přístrojů. Digitální fotoaparáty většinou nepoužívají levnější systém aktivního autofocusu, kdy si aparát vyšle infračervený paprsek aby zjistil vzdálenost ostřeného objektu (potíže s průhlednými a průsvitnými materiály), ale používají systém pasívního autofocusu kdy měří na svém CCD nebo CMOS čipu kontrast a při nejvyšší naměřené hodnotě pozná, že je zaostřeno (potíže v případě ostření na plochu bez kontrastu a v případě nízkého osvětlení). Díky tomu, že je to digitální aparát, tak i levné stroje mohou využívat ostření do relativně velkého počtu oblastí (měří se rovnou údaje z CCD nebo CMOS čipu).

Existují i hybridní zaostřovací systémy, které využívají jak aktivního, tak pasivního zaostřování. Výsledkem je často rychlejší práce autofocusu, neboť nejprve je provedeno rychlé změření vzdálenosti fotografovaného objektu aktivním ostřením a teprve poté se přistupuje k detailnímu doostření pomocí pasivního zaostřování. Další výhodou je částečná eliminace nevýhod obou systémů - v případě průhledných materiálů se aktivní ostření zaostří špatně, ale následné pasivní jej opraví, a v případě nízkého osvitu fotoaparát přeci jenom zaostří bez použití asistenčního světla.

Tento systém podstatně zdokonalila SONY, která jako asistenční světlo pro pasivní autofokus používá laserem emitovanou holografickou mřížku - z deformací promítaných světelných tvarů tak je aparát schopen rychle a přesně vypočítat vzdálenost objektu.

Zajímavostí je ostřící systém u starších fotoaparátů Nikon Coolpix 900 až Coolpix 4500, kde se nepohybuje žádný ostřící element (čočka či skupina čoček), ale samotný CCD čip.

Zatím poslední novinkou na poli automatického zaostřování je automatické vyhledání tváří osob na záběru a zaostření na největší či nejbližší tvář. Tento program využívají v současné době ve větší či menší míře všichni výrobci. Uživatel se tak nemusí soustředit na zaostření a při fotografování osob má prakticky jistotu, že se přístroj zaostří správně. Nejpokročilejších výsledků dosahují fotoaparáty Fujifilm, které mají tuto schopnost vestavěnou přímo do speciálních ostřících čipů a mohou rozpoznat i přes 10 tváří najednou a to v libovolném náklonu. Většina ostatních výrobců využívá softwarovou detekci jenž není tolik přesná, může mít potíže při natočení tváře a zpomaluje reakční dobu fotoaparátu.

---

Manual Focus

Manuální zaostřování u digitálních fotoaparátů je ve většině případů motorové, kdy uživatel pouze zadává: Ostři tímto směrem nebo tímto směrem. Takovéto zaostřování je pak pomalejší a ve velkém počtu případů i ne zcela přesné, protože počet kroků pro tento motorový manual focus je omezený.

Také v případě ostření s hledáčkovým přístrojem je kontrola zaostření pomocí LCD dosti nepřesnou záležitostí. Většina aparátů se snaží tento nedostatek potlačit použitím digitální lupy na střed záběru při manuálním ostření - jsou tak patrnější detaily a na nich míra ostrosti, ale jednooké zrcadlovce s matnicí a TTL hledáčkem se to samozřejmě nevyrovná.

Pouze dražší modely a digitální zrcadlovky s výměnnými objektivy nabízejí klasické ruční zaostřování, které je tím nejpohodlnějším a leckdy i nejrychlejším systémem. Lze se také setkat s kombinovaným přístupem, kdy manuální ostření se provádí pomocí otočného kroužku, který ovšem snímá pohyb a řídí tím zaostřovací elektromotorek, příkladem budiž Fujifilm Finepix S9600.

Zaostřování

Soustava čoček, motorku a pomocných zařízení sloužící pro zaostření na fotografovaný objekt.